Casshill

Proč příznivcům pracovních borderek vadí směrování části populace do těžkých typů bez ovčáckých instinktů? Nemůže jim to být jedno? Vždyť přeci tím, že někdo chová určitý typ psů, vůbec nezasahuje do vývoje jiného.
Bohužel zasahuje do vývoje celého plemene. Tím jak se mění celkový pohled na plemeno, přitahuje jiný typ lidí, od obyčejných majitelů po výstavní rozhodčí. Tito lidé pochopitelně významným způsobem ovlivňují i chod klubu, mohou měnit motivaci chovatelů i podmínky pro celé plemeno. Vytvářejí selekční tlak jiným směrem, nadále prohlubují rozdíly mezi původním a moderním typem, a pokud klub zcela rezignuje na nějakou regulaci, utvoří z kompaktního plemene meziplemenný chaos.

Co je špatného na přílišné různorodosti uvnitř plemene?
V podstatě všechno. Samotná definice plemene stojí na tom, že se jedná o soubor navzájem podobných jedinců, jak fenotypově, tak genotypově. Proto podobu každého plemene určuje plemenný standard. Má to své důvody. Chov nelze předem nijak vypočítat, na to jsou naše znalosti genetiky příliš chabé. Jedná se o empirický, neustále pozměňovaný proces, který je pochopitelně provázený chybami a hledáním nových řešení. Proto potřebujeme jasný záchytný bod, se kterým se dá neustále porovnávat a příliš se od něj nevzdalovat. Populaci plemene tvoří soubor genů, tzv. genový pool (rezervoár), ze kterého se „sestavují“ noví jedinci. Pokud přestaneme respektovat plemenný standard, upustíme i od základní vlastnosti plemene jako od genového poolu, do kterého si v případě nutnosti může sáhnout pro novou krev každý jedinec. Určitá část onoho rezervoáru se pro dané jedince stane nepoužitelnou, a ten tak přestane být bezpečnou zásobárnou genů určujících plemeno. Jednoduše proto, že bez respektování standardu se začnou zcela nekontrolovatelně objevovat i nežádoucí vlastnosti a rozdíly mezi jednotlivými typy se prohloubí natolik, že ani nemá smysl je mezi sebou křížit. Tuhle situaci už u borderek známe dnes. Jaký důvod by měl mít ovčák, aby svého pracovního psa s pečlivě vybíranými instinkty nakřížil s exteriérově krásným výstavním jedincem, kterého postavíte ke stádu ovcí, a on začne značkovat ohradu? Jaký důvod by měl mít chovatel výstavních šampionů, aby své mohutné chlupaté krasavce nakrýval nohatými pracáky s nízkým stopem a krátkou srstí? Žádný. Jsou natolik odlišní, že se nejedná o jedno plemeno. Nespojuje je ani exteriér, ani povaha, ani temperament, ani instinkty. Pokud bychom tento přístup dovedli do extrému, můžeme rovnou upustit od systému šlechtění plemen a jít si vybírat jednotlivé vlastnosti do široké nabídky všech psů bez rozdílu.

Proč není dobré mezi sebou křížit vzájemně nepodobné jedince?
Vytváření a upevňování vlastností je dlouhodobý proces. Není to otázka jedné, dvou, dokonce ani tří generací. Pokud chceme něco pozměňovat, musíme tak činit opatrně, žádoucí krev přidávat pouze po kapkách, ne po litrech. Zejména u povahových vlastností a instinktů se na jejich finální podobě podílí velké množství různých genů, které se mezi sebou vzájemně ovlivňují, některé se dědí společně, jiné zcela nezávisle. Čím jsou si dva spojení jedinci méně podobní, tím obtížněji se odhaduje výsledný vrh. Zvlášť v případě, že už rodiče vznikli náhlým hnutím mysli, nikoli dlouhodobě ustálenou selekcí, a jejich fenotypové vlastnosti nejsou v genotypu příliš upevněné. Pracovní pes, aby byl dobrý, musí být velmi temperamentní, ale zároveň musí umět vypínat a odpočívat. Musí se umět ovládat, musí být vyrovnaný, aby zvládl značný psychický tlak. Chovatel výhradně exteriérových psů ale tyto vlastnosti příliš nepotřebuje. Jeho zvíře nikdo nevystavuje zátěži, přemíra temperamentu je spíš na škodu, nikdo po něm nechce bleskové reflexy ani nepotřebuje vypínač, protože toho není moc co vypínat. Tak prostě několik generací selekci na tyto vlastnosti odsune z předních pozic někam do zaprášeného potemnělého kouta a příliš o ní nepřemýšlí. Nicméně bavíme se o borderkách, památky na prapředky pobíhající celý den u ovcí mu u jeho psů přesto zůstanou. Nikdo přesně netuší kolik, kde a čeho, ale něco tam je. Řekněme, že takovému chovateli se v podstatě omylem narodí lehčí temperamentní pes (u obou rodičů se sejde pár pozapomenutých genů z předchozích generací). Dostane se ke sportovně založenému majiteli a ten ho s vidinou super extra mega temperamentu a rychlosti zkříží s pracovním psem. Co se stane? Může se stát v podstatě cokoli. Určitě se v takovém vrhu vyskytne jedinec s hezkým exteriérem, který je velmi temperamentní a zároveň si s tímto temperamentem dokáže poradit. Nepřetáčí se, dokáže odpočívat, dokáže i koordinovat své poněkud odlišné tělo. Je prostě skvělý. Ale takový jedinec může vzniknout jen za cenu toho, že ve stejném vrhu budou i psi s geny namíchanými naprosto odlišně. Například od pracovního rodiče zdědí úžasný drive, ale současně už nedostane do vínku onen vypínač ani vyrovnanou povahu. A bude z něj doslova vypatlaný magor. Nebo jiný zdědí dlouhé štíhlé nohy se strmějším postojem po jednom rodiči a mohutnější tělo a hlavu po druhém. K tomu zalíbení v divoké rychlosti a můžete si být jisti, že bude do pár let chromý. Těch kombinací je nespočet a vlastně jen jedna je dobrá. Dobrá borderka je dobře seřízený výkonný stroj. Pokud nezdědí všechna kolečka onoho skvěle vyváženého mechanismu, s velkou pravděpodobností nebude jako borderka fungovat. Nešvar prudkých obratů v selekčních kritériích se bohužel v mnoha rodokmenech opakuje i několik generací po sobě. Není se pak co divit, že se rodí nevyrovnané vrhy a vedle skvělých psů se ve stejném spojení objeví i klubíčka nervů, se kterými mají jejich majitelé moře práce.

Pokud se ale zaměříme jen na pracovní typ, tak přeci přijdeme o všestrannost borderek.
Právě naopak. Dobrý pracovní pes vyniká temperamentem, učenlivostí, ochotou nebo spíš nadšením pro jakoukoli činnost, o kterou ho páníček požádá. Dobrý pracovní pes není ani náznakem nervózní nebo nezvladatelný, dobře vychází s jinými psy a vzhledem k člověku je velmi milý a podřízený. Právě na těchto vlastnostech je založena univerzálnost borderek. Naučí se cokoli a s nadšením. Stejně tak se budou ochotně válet v posteli a mazlit se s pacienty. Mají to prostě v povaze. Není zapotřebí je k tomu šlechtit, a dělat to na úkor pracovních vlastností je velmi nejistá hra na tenkém ledě. I u nás je spousta psů, kteří se věnují sportovnímu pasení a zároveň běhají agility, dělají sportovní kynologii, canisterapii, chytají disky. Jednoduše řečeno, neexistuje racionální důvod selekci směrovat jakýmkoli jiným směrem, než jak byla nastavena před desítkami let skotskými ovčáky.

 

Jak je možné, že ISDS nemá pro chov žádná pevná pravidla, a přesto se jeho členové drží pracovního typu?
ISDS nepořádá výstavy ani agility. Je to sdružení ovčáků. Pes s registrací pouze pod ISDS není kandidátem na výstavy a v podstatě ani na vrcholné sportovní akce, které probíhají pod FCI. Tam, kde poptávka odpovídá původnímu určení plemene, nejsou žádné umělé mantinely zapotřebí, nastaví je trh. U nás se selekce provádí už na úrovni chovatelů. Přijetí do KPOP (česká pobočka ISDS) není samozřejmostí, klub si vás musí nejdříve osahat a přijme vás pouze na základě doporučení svých členů. To je oproti všelidovému chovu pod FCI obrovský rozdíl.